Aktuality‎ > ‎

Ohlédnutí za poutí, I. část: Bez sebe a stále spolu

přidáno: 20. 4. 2017 5:29, autor: Žaneta Turoňová   [ aktualizováno 30. 4. 2017 7:05 ]
Přestože se myšlenka čtyřměsíčního pochodu po středověkých poutnických stezkách zdála na začátku příprav nereálná, došlo 24. března všech 12 účastníků projektu do cíle první etapy – do francouzské vesničky Conques. Zážitky prvních třech týdnů jsou natolik silné, že téměř volají po malé rekapitulaci – a to i přes to, že se zdaleka nejedná o konec.

Rovina fyzická

Hned první týden podrobil všechny z nás silné fyzické zátěži, jež pramenila především ze špatného počasí. Zdálo se to nejprve jako vtip, když na nás cestou k lausannské katedrále začala padat studená hmota, silně připomínající zledovatělé sněhové kroupy. O žert se však nejednalo a my jsme si tak i následující dny vychutnávali krásy krajiny kolem Ženevského jezera za doprovodu silného větru, deště a místy i sněhových přeháněk. Tyto poměrně nelehké podmínky však vedly k přesvědčení, že s nápoji „na zahřátí“ a velikou zásobou impregnace zvládneme vše, což posílilo ducha i tělo všech přítomných. Nakonec jsme si přeci jen vybrali to nejhorší hned na začátku a kousek za Ženevou, po překročení francouzských hranic, na nás čekalo jaro. Malebná údolí podél řeky Rhôny se nám zjevovala na pozadí bzukotu včel a vůně rozkvétajících stromů. Zdolali jsme nejedno pohoří (např. Massif Central), spali pod širým nebem i v propůjčených přístřešcích a mazali si obličeje opalovacím krémem. Až na bolavá kolena a šlachy nás naštěstí nepotkala větší zranění, a tak jsme 17. března ve zdraví doputovali do nadšeně očekávaného města Le Puy-en-Velay. Zde nás po patnácti dnech čekala druhá prezentace a hluboká fascinace místní katedrálou Notre-Dame. Díky nevídané ochotě místního faráře jsme se mohli svobodně pohybovat po bohatě členitém prostoru této budovy a diskutovat nad mnohými aspekty středověké sakrální architektury a fenoménu poutnických cest s ní spojeném. Motivovaní nevšedním zážitkem a čerstvými croissanty jsme se plni euforie vydali dál s pocitem, že Conques máme na dosah. A opravdu to tak bylo: dny se spojily, čas splynul a my jsme se ocitli pár kilometrů před cílem. Snad aby nám počasí připomnělo, jak jsme začali a že kruh se uzavírá, pěkně nám na cestu posledního dne zasněžilo. Centimetry sněhu nás však již nerozházely a s písněmi na rtech jsme začali sestupovat do údolí za svatou Fidés.

Po stránce psychické

Jak praví název tohoto textu, byli jsme stále spolu. Za každé situace – i té, co bychom za normálních okolností pravděpodobně radši prožili sami. Pojmy jako „soukromí“, „intimita“ či „osobní prostor“ se po pár dnech skupinového putování zúžily na území vlastních myslí, kdy pouze v nich mohl být člověk opravdu sám. A to často ne úplně, i na konci skupinky je totiž obvykle slyšet, co si lidé vepředu povídají či zpívají. Přirozeně tak došlo k jisté kolektivizaci všech a všeho, jež i přes možné negativní konotace tohoto slova působila jako hnací motor celé skupiny. Každý z nás se totiž s cílem dobrého soužití vzdal svým způsobem sám sebe – oprostil se od své individuality a pokusil se nabídnout vše ze sebe všem ostatním. Tento snad až utopický „stav“ se rozhodně nenaplnil zcela a samozřejmě ne ze dne na den – ovšem s ohlédnutím k těmto uplynulým třem týdnům se zdá být až fascinující, že se nám daří k němu přiblížit. Skupinové jednání neselhávalo, naopak se s přibývajícími dny utužovalo a rostlo tím, jak jsme se učili tomuto „novému“ způsobu života naslouchat.

Sami sebou jsme samozřejmě zůstali, ovšem pro vlastní „já“ se víc a víc vyhrazoval čas společných meditativních hodin či individuálních rozhodnutí jít po jistou dobu bez komunikace s ostatními.

Po většinu dne se tedy 12 lidí snažilo namísto za své „já“ jednat a přemýšlet za společné „my“, což vedlo k vytvoření natolik pozitivní atmosféry, že 3 týdny ve finále uplynuly jako 3 dny. Stále nás čeká mnoho týdnů společné chůze a nikdo neví, zda se toto optimistické naladění podaří udržet. Ale učíme se, chodíme, přemýšlíme a kromě puchýřů stále více zašlapáváme i vlastní ega, občas deformované oním „reálným světem“.

Kouzlo setkávání

A byla to snad i tato atmosféra, jistá aura, která se nám ve skupině podařila vytvořit, jež zapříčinila sérii neuvěřitelných setkání a zážitků na úrovni sociální. Jak již bylo řečeno, nebylo kvůli špatnému počasí vždy možné spát venku pod širým nebem a zejména v těchto chvílích nouze jsme se setkali s neuvěřitelnou lidskou dobrotou. Pomohli nám prakticky všichni, koho jsme o pomoc požádali: spali jsme v městských sálech, tělocvičnách, garážích, ve stodole, nad kravínem, v obývacích pokojích, v chodbách, v zavřeném hotýlku či letním domku. Prosili jsme a bylo nám dáno. Většina těchto krásných lidí se s námi navíc podělila i o prakticky veškeré jídlo a pití, co doma měla. Docházelo tak ke společným večeřím či snídaním, během kterých jsme se mohli dozvědět o osudech a příbězích našich hostitelů. Díky tomu se rozšiřovalo naše povědomí o historii a způsobu života v regionech, kterými jsme procházeli. Různé etapy naší první poutě se tím pádem spojily s emocemi vyvolanými lidmi, na které už nezapomeneme. Vstřícnost a otevřenost nás doslova obklopila a stále nad ní máme potřebu žasnout. Vedle zmíněných velkých gest typu „darování“ vlastního domu skupině cizinců, to byly i další dobré skutky, jež nás hnaly dál: že jsme v místních barech vždy zadarmo dostali čerstvou vodu, že se pro nás na trzích většinou našla nějaká sleva, že nám majitelé obchůdků některé produkty přímo darovali, že nám paní zapůjčila vlastní auto, když bylo potřeba dojet na nákup do vzdálené vsi, … A jsou to i tito lidé a jejich dobré skutky, co nám pomohlo a stále pomáhá v hledaní onoho více otevřeného způsobu života – ve vnímání světa v perspektivě nesobeckého „já“ ale naopak ohleduplného „my“.

Objekty

A jelikož důvodem realizace této poutě jsou samozřejmě především objekty našeho zájmu a studia, zrekapituluji závěrem právě je.

Popeleční a zároveň první březnová středa patřila katedrále v Lausanne, jejíž prezentaci si pro nás i místní studenty dějin umění připravil Adrien. Diskutovali jsme například o dataci získání relikvií panny Marie a o dopadu přítomnosti těchto relikvií na architektonickou podobu stavby, důležitosti katedrály coby poutního místa. S tím bylo spojené i téma pozdějšího programu na „znovuvzkříšení“ tohoto mariánského kultu, jež v roce 1272 vyvrcholil zasvěcením katedrály Panně Marii. Tyto a mnohá další témata jsme rozebírali za dohledu postav unikátní sochařské výzdoby krytého portálu – v místě dnes připomínajícím jistý mini-nartex, který ovšem původně sloužil jako hlavní vchod.

Hned druhý den pochodu jsme se v rychlosti seznámili s nástěnnou malbou z konce 13. století ve švýcarském kostelíku Notre-Dame de Nyon a pokračovali do Ženevy. Tam na nás čekala katedrála sv. Petra a veliké nadšení z expozice v jejím podzemním muzeu. Představeny zde totiž jsou archeologické nálezy ze 70. let, kdy byly objeveny pozůstatky celého komplexu sakrálních budov – jisté Insula Episcopalis – na jejichž základech se katedrála rozléhá. Spolu s bohatou vizuální rekonstrukcí nám pomohly pochopit spletité stavební fáze tohoto monumentu a vytvořit si tak představu o místním fungování akce a reakce.

Po překročení švýcarských hranic jsme se s dalším zastavením nad sakrálním objektem setkali až 14. března, kdy jsme došli do městečka Bourg-Argental. Aniž bychom tušili, co nás zde čeká, skončili jsme diskuzí nad portálem místního kostela sv. Ondřeje (Église Saint-André de Bourg-Argental). Jeho reliéfní výzdoba, která se zdá být inspirována putováním třech mágů z východu za hvězdou, nás dovedla k přesvědčení, že se jedná o první poutnický kostel naší dosavadní francouzské stezky.

Po dalších pár dnech pochodování jsme se dostali do města Le Puy-en-Velay, jehož katedrálu nám následující den představila Katarína. Debaty se zde opět točily kolem mariánského kultu a soškách tzv. zázračných Madon, stejně jako o spojitosti města s poutními stezkami – jak hlavními (roku 951 odtud byla organizována první pouť do Santiaga de Compostela) tak lokálními (k místní hoře sv. Michaela). Hlouběji se zde reflektoval např. i fenomén křížových výprav, vizuální artikulace politicko-církevních programů či architektonicko-stavební prvky coby možné svědectví o přítomnosti poutníků v katedrále. Půl dne nám nakonec na tento monument prakticky nestačil a od zdobených dveří v kapli sv. Martina jsme se odtrhávali jen velmi neradi. Motivováni pobytem v Conques jsme se ale na cestu přeci jen opět vydali a od 23. března si užívali kouzla tohoto místa. Zde se pro diskuze a studium vyhradil především první dubnový týden, kdy nás svou návštěvou a semináři poctili Hans Belting, Cynthia Hahn a Sible de Blaauw, což už je však příběh na jiné stránky.


Autorkou článku je Amálie Bulandrová